Jak jsme přežili s batoletem pobyt v nemocnici

Není to moc pozitivní téma na sociální sítě a internet, ale i to (bohužel) občas patří k životu s dětmi. Mám potřebu o tom napsat, abych to tak nějak uzavřela. Strávila jsem se skoro tříletou dcerou 3 dny na dětském oddělení a tohle jsou moje poznatky.

Jak jsme se tam vlastně dostaly?

No začalo to tak nějak typicky – teplotou v pátek večer. Je zajímavý, že moje děti vždycky s oblibou marodí o víkendy, o svátky, když má náš pediatr dovolenou… Asi si chtějí pojistit, že jim tu nemoc nebudeme narušovat nějakým setkáním s bílým pláštěm… Malá v pohodě usnula, takže jsem teplotku nechala, jen jsem v noci pravidelně kontrolovala, jestli nehoříme moc…

Myslím, že lidské tělo je hodně vychytaná mašinka, která si se spoustou věcí umí poradit sama, když se jí do toho příliš nevrtáme. Takže horečku jsem se naučila tlumit až ve chvíli, kdy má neomylně namířeno k třicetdevítce nebo je dítě zoufalé a úlevu v podobě léku očividně potřebuje. Tělo ví, jak s nepřítelem bojovat, tak se mu to snažím nekazit.

Sice víkend před námi, ale už vím, že horečka potřebuje ideálně 48 hodin, aby CRP test ukázal smysluplně, co se děje, takže výlet k lékaři stejně vychází až na pondělí. Vše šlo podle našeho obvyklého scénáře, takže pocit „pohoda, víme, zkušená matka“ – což obvykle bývá počátek velkýho průseru…

Viróza neviróza…

Víkend proběhl ve znamení horečky, poklidného polehávání na gauči u oblíbených pohádek, které bylo občas přerušené zvracením, takže pračka si rozhodně víkendový odpočinek neužila. Vše jsme zakončili drobnou vyrážkou na nožičkách, takže jsem pojala podezření, že nás čeká náš „oblíbený“ virus noha-ruka-ústa. Už jsme ho jednou v 16 měsících zažili, ale ve slabé formě a vzhledem k tomu, jak širokou rodinu tenhle virus má, může na nás bez problémů znovu skočit nějaký strýček či tetička a jedeme znovu…

Spolu s pupínky se přidala i rozmrzelost, poplakávání a stěžování si na bolení a svědění, takže už jsme na pomoc povolali kamaráda Nurofena s tím, že v pondělí se pojedeme ukázat lékaři. V pondělí ráno se nám probudilo sice pupínkaté, ale zato veselé a upovídané dítě bez horečky. Telefonická konzultace s lékařem. Potvrzeno, že pokles teploty a výsev pupínků vypadá jednoznačně a měli bychom mít hlavní část za sebou. Doléčit doma a kontrola v případě zhoršení nebo nejistoty.

Odpoledne už zase tak veselo nebylo. Opět zvracení a horečka. Za noc 30 zářezů na nočníku a totálně nevyspalí rodiče. Dítě ráno opět v pohodě, v klídku se dospávalo celý den na gauči. Pupínky přibyly ve slabinách a na bříšku. Kvůli svědění jsme dali kapičky Fenistil a mazali jsme zinkovou mastí. K večeru zlepšení, vše vypadalo sluníčkově. Sice jsme pohádky o prasátku Peppě a krtečkovi už znali nazpaměť, ale nemocnému dítěti je vše dovoleno…

Středa, státní svátek. Horečka 38,5 bez poklesu. Už jsem věděla, že to nebude jen tak a potřebujeme lékaře. Nejbližší dětská pohotovost hodinu cesty, minulé zkušenosti s kvalitou a přístupem personálu nevalné. Dítě vyčerpané. Na přetrvávající horečku jsme k Nurofenu přidali Paralen a střídali v tříhodinových intervalech. Rozhodli jsme se, že raději vyčkáme do čtvrtka na našeho pediatra, ve kterého máme plnou důvěru.

Ve čtvrtek ráno opět horečka, takže nevoláme a jedeme rovnou. Máme stydlivé dítě, co nemusí cizí lidi, tím spíš lékaře. Takže v čekárně to propláčeme. Tulíme se, objímáme, pusinkujeme. Vím, že pláč nezastavím, tak se tím snažím nenervovat, prostě tu jsem pro ní. Není to příjemný, ale prostě to musíme zvládnout. Testy na streptokoky negativní, test moči negativní, prohlídka neukazuje na nic konkrétního. Dýchání čisté, uši, krk čisté. Ale nakonec – CRP 109 ☹

Naše první antibiotika

Takže viróza není viróza, ale máme nového nepřítele jménem bakterie. Manžel odnáší dceru do auta, já běžím do lékárny a pro slíbenou zmrzlinu… Po 5 dnech, kdy snědla stěží rohlík, jde zdravá strava stranou a dáme jí cokoliv, hlavně aby něco snědla. I u zmrzliny jde o 3 lžičky a víc stejně nechce.

Doma hned dáváme antibiotika. Naše zlatý dítě naštěstí polyká sirupy, jako by to byla velká dobrota. V noci ale opět zvracíme. Žaludek už to hladovění a směs „medicínek“ nedává. Ráno domluvená kontrola u pediatra, CRP dál stoupá na 120. Takže k narozeninám dostávám poukaz na pobyt s dítětem v nemocnici…

My dvě a nemocniční pokoj

Z minulé návštěvy pohotovosti vím, že to bude o dalším papírování a dlouhých prohlídkách = další stres. Takže posilňuju dítě dávkou Paralenu, protože se zase šplháme na 39 a o febrilní křeče si nechci koledovat.

Půlhodinová cesta na nejbližší dětské oddělení. Čekání na příjmu než přijde lékař. Dlouhé sepisování papíru, znovu vyptávání na věci, které už jsou ve zprávě od pediatra. Malá celou dobu pláče, že chce domů. Nedivím se jí. S lékařkou se skoro neslyšíme. Opravdu je pro léčbu důležitá informace o její porodní hmotnosti před 3 lety? Opravdu je nutné se ptát na nemoci našich rodičů?

Naštěstí mám jednu věc už ujasněnou. Důležité je pro mě moje dítě, ne názory okolí. Takže ať si lékaři a sestry myslí nebo říkají cokoliv, jsem na straně svojí dcery. Pláče. Ano pláče, já to chápu. Je citlivá, cizích lidí se zatím bojí. Tím spíš, když na ní sahají, týden nejedla a je jí podle všeho dost mizerně. Ještě jí nebyli tři roky, ale bohužel vypadá na 5, což v takových situacích nepomáhá…

Chápu, že se jí snaží uklidnit, ale když to nedokážu já jako máma, tak to prostě nejde. Chce domů, tečka. Chápu, že se jí snaží vysvětlit, co se bude dít a proč, ale v téhle situaci na takhle malé dítě prostě logické argumenty nefungují. Všichni se na ní snaží mluvit, jenže pro její pláč jí vlastně překřikují, takže vlastně křičí. Možná by víc pomohlo ticho a citlivý přístup a hlavně ať je to vše co nejrychleji hotovo.

Po prohlídce přesun na oddělení. Musíme nabrat krev, moc nejde najít žílu. Tohle byly asi nejdelší minuty v mém životě. Nakonec necháváme kapačku na antibiotika. I s dlahou a velkým obvazem, aby si jí nevytrhla. Není to nic hezkýho, ale pro rozhozený žaludek asi nutnost. Dostáváme se na pokoj. Neznámá postýlka, ale i tak aspoň konečně sami, malá vyčerpáním usíná.

Jsem vděčná personálu, že se vytratili a nechali na později otravné papírování ohledně nemocničního řádu, jen ukázali toaletu a ledničku. Zbytek vyřešíme později rychlým podpisem, nehodlám to příliš řešit, teď jsou důležitější věci. Teď jsem tu na 100 procent pro malou. Dobré je, že tu můžu být s ní. Když jsme byli malí my, tak to tak nebylo. Teď jsem tu s ní automaticky. I kdyby neměli pokoj s doprovodem, mám právo s ní být, i kdybych měla strávit 3 dny na židli vedle její postele. Nemůže mi to nikdo zakázat.

Taky je fajn, že je skoro víkend. Oddělení s doprovodem je skoro prázdné, kromě nás jen jedno miminko, moc nepláče. Na pokoji jsou 4 postele, takže teoreticky by tu s námi mohla být ještě jedna maminka s dítětem. To si nedovedu představit, to by bylo fakt těžký. Naštěstí máme luxus samoty. Až v neděli přijímají další dvě děti, co skoro pořád pláčou. I když jsou na pokojích vedle nás, je to slyšet. Naštěstí malá spí i tak…

Prakticky neustále přemýšlím, jak jí to tu ulehčit. Manžel jezdí každý den, vozí vše potřebné. Nejdřív věci, co jí nejvíc připomenou domov. Oblíbený plyšák, její polštářek, její deka. To pomáhá hodně. Aspoň ve spánku zapomíná, kde je, cítí se ve svém. Jak tu přežít čas? Na scénu přichází tablet. Nejsem příznivcem televize, počítačů, telefonů pro děti, ale tohle je mimořádná situace.

Nemocniční wifi sice je, ale signál bídný. Během chvilky zapínám na svém mobilu data, kupuju jedním klikem neomezený tarif na jeden den za 99,- bez zaváhání… Ze svého mobilu dělám přenosný hotspot, napojuju na něj tablet a youtube už frčí. Před pěti lety mi tohle trvalo půl dne, když jsem byla poprvé v nemocnici… Je zajímavé, jaké zkušenosti člověk v budoucnu užije… Že by se opravdu všechno dělo z nějakého důvodu?

Pouštíme oblíbené pohádky, hrajeme pexeso… Díky tabletu přežíváme první den s minimem pláče. Aspoň může víc odpočívat a nestoupá jí pláčem teplota. Teď cokoliv, jen ať se brzo uzdraví a můžeme pryč. Dostáváme nemocniční jídlo, je to taková česká klasika, chuťově ucházející. Překvapivě se naše malá pacientka láduje knedlíkem. Hurá. První „normální“ jídlo po mnoha dnech.

Občas se objeví lékařka, krevní odběry nic neukazují. Pokračujeme s antibiotiky a podle potřeby tlumíme horečku. Pravidelně zapisuju veškeré návštěvy toalety (zatím teda nočníku), teploty a pití. Připadám si znovu jako v porodnici. Večer je plán akce jasný, pokud se do zítra ještě objeví horečka, musíme na rentgen plic a ORL vyšetření, aby se zjistilo ložisko infekce.

Vše vypadá na dobré cestě, malá hodně spí i pije a je celkem v klidu. Modlím se, abychom se dalším vyšetřením vyhnuli. Večerní usínání je zlé, neustále opakuje, že chce domů do svojí postýlky. Ach jo, jak ráda bych to splnila… Nevysvětluju, jak dlouho tu budeme, dobře vím, že v jejím věku slova jako zítra, pozítří, v pondělí nejsou pochopitelná. Říkám jen další krok. Teď se tu musíme vyspinkat. Až se vyspinkáš, přijede tatínek a přiveze nám tvojí oblíbenou knížku.

Noc všelijaká, často se budíme s pláčem, prostě to není jako doma… K ránu teplota bohužel zase přeskakuje 38, takže nás vyšetření neminou. Jako první vyrážíme na rentgen. Celou cestu mojí 15tikilovou pacientku nesu a snažím se vysvětlovat, co nás čeká a že to zvládneme. Stejně to skoro celé propláčeme. Doufám, že se podaří ta vyšetření aspoň provést. Sestra, co nás doprovází, není očividně z plačícího dítěte nadšená. Má komentáře typu „To bych teda celý den poslouchat nechtěla“. Souhlasím, já ty její komentáře taky ne. Přemýšlím, jestli má děti a co asi tak od vyčerpaných nemocných dětí očekává.

Rentgen naštěstí probíhá rychle, volíme pozici ve stoje. Později jsem za to ráda, dodatečně mi dochází, že vleže by se malá cítila asi ještě víc bezbranně. Během rentgenování můžu zůstat s ní. Takže si přidám další dávku záření do mého už tak nabitého seznamu. Asi brzo začnu ve tmě světýlkovat. Ale neváhám ani vteřinu. Ona dostává jakousi zástěrku s izolací, já takový celotělový krunýř. Sestra je moc milá, snažím se malou co nejvíc uklidnit, aby se příliš nehýbala. Za pár vteřin je hotovo a jdeme zpět.

Teď ještě ORL. Asi za hodinku jdeme na další výlet. Doprovod je tentokrát milejší, rovnou říká, že radši nebude ani moc mluvit. Většinu opět propláčeme, ale na ORL jsou moc milí a citliví, zvládáme vše rychle, nakonec se Kristýnka i trochu rozpovídá. Dostáváme obrázek a rychle zpět na pokoj. Cestou nás pobaví samootevírací dveře a světe div se, malá se dává do řeči i se sestřičkou.

Vyšetření ORL bez nálezu. Na rentgenu je lehký stínek, který může znamenat zápal plic, možná už částečně překrytý nasazenými antibiotiky. Doktorka oznamuje, že podle všeho začínají antibiotika zabírat, takže pokračujeme v léčbě a papírově vše uzavřeme jako zápal plic, abychom už nemuseli malou trápit dalšími vyšetřeními. Souhlas.

Troufám se zeptat na předpokládanou délku pobytu. Do pondělí tu budeme určitě. V neděli má smysl udělat kontrolní CRP. Pokud klesne, horečky vymizí a žaludek bude schopen zvládnout zase antibiotika v sirupu, mohli bychom v pondělí domů. Takže pro to dělám maximum. Víkendový klid pomáhá, co nejvíce spíme.

Personál nás také nechává maximálně v klidu. Nejhorší jsou 3x denně kapačky. Bohužel o víkend máme štěstí na onu nepříjemnou sestru. Její řeči typu: Proč brečíš, když ti nic nedělám (Ano, neděláte, ale ona není hloupá, ví, že budete, proto pláče) a při dávkování antibiotik do kapačky: Proč brečíš, vždyť to nebolí (jak to sakra víte? Kdy jste naposledy měla kapačku vy, jestli vůbec? Ono to docela nepříjemně tlačí, vím to z vlastní zkušenosti. Zvlášť když to tam rvete takhle rychle, to bych si stěžovala i já, natož s takhle malou ručičkou…)

Očividně je nutno sestru usměrnit. Hájím práva svého dítěte na důstojné zacházení. Takže slušně, ale nekompromisně pokládám dotaz, jak ví, že kapačka nebolí, že já sama vím, že je to celkem nepříjemné. Následuje překvapený pohled a odchod bez odpovědi. Do konce pobytu už se k nám chová velmi slušně.

Noční sestra je zlatá, hned vykládá, že má doma jen o rok starší dítě a vyptává se Kristýnky na pohádky, co sleduje. Je to poprvé, co malá během ošetřování přestává plakat. Kapačku dává velmi ohleduplně a pomalu, když se malá kroutí, hned zkoumá, jestli je vše v ručičce správně napojeno. Vysvětluje mi, že nejlépe poznáme v noci. Pokud je kapačka správně, neměla by se u noční dávky léku vzbudit. To se opravdu v noci děje, takže jsem hned klidnější.

Odrážíme se ode dna

Postupně si zvykáme, plakání po domově je stále méně, spaní je klidnější. Horečka už jen jednou denně. Dělám maximum, abychom žaludek zaplnili něčím rozumným. Manžel vozí z domova ověřené pochoutky, stůl a parapet v nemocničním pokoji vypadá jako malý supermarket, schovávám vzorky od každého jídla a pravidelně nabízím. Nenutím, jen nabízím. Občas se něco ujme, hurá.

Už opouštíme i postýlku a pokoj po vlastních nožičkách. Objevujeme nemocniční toaletu a sprchu, také dětský domeček na chodbě oddělení. To je naše oblíbené útočiště. Hrajeme na vlka a tři prasátka. Odpoledne ještě objevujeme herničku. Spousta skládaček a Lega, takže vyplňujeme čas i něčím jiným než tabletem. Očividně už je lépe. Jen se v herničce nesmí objevit další pacient, to hned vyklízíme bojiště. Sociální fobie stále trvá. V případě přítulného chlapečka s laryngitidou mi to vůbec nevadí, nestojím o další bonus k naší nemoci.

V neděli ráno kontrolní CRP, klesá na 62. Mohlo to být lepší, ale plán propuštění to nekazí. Po obědě už jen zvýšená teplota, místo Paralenu stačil už jen spánek. Večer poslední kapačka a zbavujeme ručičku kapačkového aparátu. Naštěstí to dělá naše zlatá sestra, takže s nejvyšší ohleduplností. Malá očividně pookřála, obvaz nepřekáží, v noci spíme jako nemluvňata.

Modlím se, ať ráno žaludek zvládne antibiotika v sirupu. Večerní dlabání misky rýže s kuřetem mi dává naději. Do rána jsme bez teploty, sirup zvládáme. Mladá lékařka ráno potvrzuje propuštění, ještě čekáme na posvěcení od primáře. Poslední chvilka v herničce, poslední hra na vlka a prasátka v domečku, objímáme taťku a s lahvičkou antibiotik vyrážíme k domovu… Snad je to nadlouho náš poslední nemocniční zážitek…