„Pomoc, jsem přenašečka!“ aneb Když si miminko dává na čas

„Ahoj, ještě jsi vcelku?“ „Tak už něco máte?“ „Tak ještě pořád nic?“ Tohle a podobné jsou věty, které každá nastávající maminka takzvaně „po termínu“ rozhodně touží slyšet… Není nic lepšího, než se valit každých 15 minut na záchod s obrovským břichem a oteklýma nohama, vnitřně se užírat obavami a k tomu ještě poslouchat bez přestání tyto zvídavé dotazy…

Sama jsem dvojnásobná přenašečka. V obou případech to bylo podobné a přece pokaždé jiné. Během minulého týdne jsem na sociálních sítích zahlédla příspěvky dvou usoužených přenašeček z okruhu mých přátel a i podle zkušenosti porodní asistentky, ke které jsem chodila, je tato „nemoc“ na vzestupu…

„Zaručené“ tipy z internetu

Naprosto chápu, že mnoho žen se v této situaci obrací na doktora Googla, dychtivě pročítá zkušenosti jiných maminek na serverech o mateřství a zkouší 100 + 1 babských rad, jak už ten porod krucinál vyvolat.

Standardně se dočtete rady jako:
• Teplá lázeň
• Červené víno
• Sex
• Mytí oken, žehlení, vytírání podlahy
• Dlouhé svižné procházky, chození do schodů
• Skořicový nebo maliníkový čaj
• Masáže prsou, břicha
• Počkat si na bouřku

Před porodem mojí první dcery jsem vyzkoušela snad všechny babské rady, co existují. Dopřávala jsem si hojně sex i teplou lázeň, holdovala všem domácím pracem, skořicový čaj jsem pila na litry a den před plánovanou hospitalizací jsem v širokém podřepu plela záhon, zatímco se nad zahradou zlověstně stahovala bouřková mračna. Teď a nebo nikdy!

A co? Totální prd! Ani ťuk…

Moje první dcera byla prostě tvrdohlavá záškodnice už od prenatálního věku… S termínem porodu 15. května se naprosto neztotožnila. Pouze jej přenechala svému bratránkovi, který se měl narodit 14 dní po ní. Jedna z babiček se dala slyšet, že to tedy vnučku dostane ke svým narozeninám 25. května.

Princezna se nakonec narodila 26. května večer po 33-hodinovém vyvolávání. Musela si zkrátka vydupat aspoň ten jeden den navíc, aby nám ukázala, kdo je tady pánem situace 🙂 A dát babičce za vyučenou, že některé dárky se prostě nevynutí…

Historie se opakuje

Moje druhá dcera už na to šla takříkajíc od lesa. Tři noci nás trénovala pravidelnými kontrakcemi, které s denním světlem ustávali, aby v nás zanechali pocit, že se nám to snad jen zdálo. Nakonec vykoukla na svět 3 hodiny před plánovanou hospitalizací, opět víc než týden po termínu.

Co si z toho beru?

Uznání toho, že porod je zkrátka v režii miminka. Pokud čekáte malého tvrdohlavce, ukáže už v této situaci svoji osobnost. U druhé dcery jsme se (poučeni z minulého kolotoče nekončících dotazů ze strany rodiny a přátel) dohodli už nad dvěma čárkami v testu, že skutečný termín budeme vědět jen my dva a ostatním přidáme 14 dní jako bonus.

Jak jsme se dohodli, tak bylo. Termín 14. dubna, takže bylo jasné, že nejpozději 28. dubna dostanou lékaři princeznu č. 2 ven. A tak jsme to zaokrouhlili a všem nahlásili začátek května. Jelikož lidská paměť je selektivní, všichni si do ní zapsali prostě květen a my získali na celý duben božský klid bez stovek stresujících otázek.

Očividně ale za každou i takto milosrdnou lež následuje zasloužený trest, neboť jsme se lehce opotili, když si prarodiče naplánovali dovolenou v zahraničí na ten „skutečný“ zatajovaný termín porodu a my tak přišli o potenciální hlídání starší dcery, pokud by k výjezdu do porodnice v den D skutečně došlo. Naštěstí se druhá dcera očividně rozhodla hrát tu hru i s prodloužením s námi.

Můžeme si za to samy?

Přemýšlím, proč se ono „přenašečství“ poslední dobou tak rozmáhá. Možná se bojíme ty dětičky vlastně pustit? Do toho velkého složitého světa, ve kterém se sami občas ztrácíme? Jsme těhotné v pozdějším věku a často s problémy, o to více se o toho drobka bojíme. Kde je mu nejlépe? Přece u nás v bříšku, kde na něj nic nemůže.

Osobně jsem měla v obou případech kolem poloviny těhotenství bolesti břicha s obavami z předčasného porodu. V prvním těhotenství jsem byla dokonce několik dní hospitalizovaná a musela ležet. Strach z předčasného porodu přešel v situaci, že jsem nakonec málem neporodila, ani když se to už smělo…

Podle jedné porodní asistentky je to poměrně častý jev. Možná se tak strašně bojíme předčasného porodu, že si nějak myšlenkově zablokujeme i ten včasný? Přenášíme snad naše obavy i na miminko uvnitř nás? Nesdělujeme mu nějak podvědomě: Hele, poslyš, nevím, jestli je bezpečno, vydrž ještě. Ještě nemáš postýlku, nepřečetla jsem všech 20 top příruček o mateřství, v porodnici zrovna malujou…

Obě moje dcery se narodily víc než týden „po termínu“, obě měly znaky přenošenosti (olupující se kůže, dlouhatánské nehty…). Očividně nějak neměly odvahu do toho jít, i když už byly ve všech ohledech připravené. Co je zdrželo, už mi asi nepoví…

U prvního porodu bývá přenášení častější. Věřím, že je to tím, že tělo to prostě zkouší poprvé a chvíli mu to zabere. Jen si uvědomte, co všechno vlastně musí proběhnout, aby vše klaplo. Napodruhé u mě šlo všechno tak nějak lépe, než poprvé, asi i zde cvičení dělá mistra. Věřím, že i díky tomu se druhý dáreček dostal nakonec na svět bez pomoci z vnější.

Správný termín porodu? Co my o tom vlastně víme?!

Kdo jsme, že si troufáme určovat ten pravý čas na den přesně? Byl snad někdo z nás u toho? Viděl snad náš ošetřující gynekolog, jak vítězná spermie pronikla do vajíčka a přišla za odměnu o ocásek? Jen odhadujeme. Vtipné je, že na tom předpokladu zakládáme celý registrační systém k porodu v přeplněných porodnicích.

Ano, daleko od pravdy nebudeme. Ženský cyklus má přeci jen nějaká pravidla a tak se v běžných případech moc „seknout“ nelze. Navíc tu máme pomocníka jménem ultrazvuk, který se miminku důkladně podívá na zoubek a nejen na ten (hlavně tedy mezi nohy, o to jde všem asi nejvíc).

U obou těhotenství jsem absolvovala prvotrimestrální screening. Dodnes děkuji skvělému panu doktorovi, který mi v pátek na předporodní kontrole navrhl, ať přinesu výsledky a můžeme termín porodu přepočítat. V pondělí jsem přiběhla s papírem v ruce, následovalo počítání, kontrolní ultrazvuk, že je miminko v pořádku a nenabírá obřích rozměrů.

Touto akcí jsem získala odložení termínu hospitalizace o 3 dny, které naší princezně stačili, aby to zvládla po vlastní ose. A jsem za to nesmírně vděčná. Neříkám, že to tak bude u každého, ale – jak zaznělo z úst doktorů i porodních asistentek, s každým dalším dnem je tělo lépe a lépe připraveno, takže i případné vyvolání padne na úrodnější půdu…

I když první vyvolávání bylo nepříjemné, rozhodně jsem měla v plánu nastoupit i u druhého dítěte, když by to bylo nutné. Nikdy bych neriskovala, že se dítěti něco stane. Je prokázáno, že od 42+0 schopnosti placenty dodávat dítěti předchozí all inclusive servis radikálně klesají. Proto chápu nastavení procesu vyvolávání tak, aby zajistil, že do té doby už bude miminko chrupat v postýlce na novorozeneckém.

Byla jsem rozhodnutá druhému miminku těch pár dnů navíc dát, ale naprosto respektuji všechny kontroly lékařů před tím, než k tomu dali souhlas. Důležité je i sledovat, že se miminko stále hlásí pravidelnými láskyplnými kopanci v dutině břišní. To během celé druhé části těhotenství a po termínu o to víc. Pokud se vám něco nezdá, raději vyrazte na kontrolu. Lepší přijet 3x zbytečně, než potom něčeho litovat. Věřte svojí intuici.

Obě naše děti měli z kopání v břiše jedničku. Pohyby břicha často připomínaly mexickou vlnu na stadionu při finále NHL. Rovněž se vetřelci pokoušeli o rozšíření těsné břišní garsonky snahou o zlomení mých žeber…

Co tedy ještě pomáhá?

Tak sex určitě. Na tomhle doporučení se vesměs shodnou všichni. Sperma prostě obsahuje prostaglandiny, stejně jako vyvolávací preparáty. O tom žádná. Co se ale asi málo ví je ta frekvence.

Jeden doktor na kontrole mě upozornil, že vzhledem k nižší koncentraci účinných látek ve spermatu, je k dosažení „léčebné“ dávky potřeba dávkovat partnera cca 2x denně:-). Představa partnera vysíleného takovou terapií je celkem vtipná. Také si představuju, jak se někteří muži každý den před porodem omlouvají v práci, že si musí na chvilku „odskočit“ domů.

Semínka. Běžně doporučované lněné jsem zkoušela i napoprvé, bez efektu. Namixovat, namíchat. Do čehokoliv. Má pomáhat připravenosti porodních cest. Ať už to funguje nebo ne, stejně se cpeme jako nezavřené, tak schroupnout pár semínek navíc asi nebude problém. A když z toho neporodíte, je to zdravý, tak prospějete aspoň sobě.

Co jsem se dozvěděla až před druhým porodem od lékařky, která toto know-how přivezla ze své domovské Ukrajiny, ještě lepší je slunečnice. Slunečnicovými semínky jsem se ládovala před druhým porodem a klaplo to. Jestli za to mohla slunečnice nebo erupce na Slunci, těžko říct, ale opět, proč to nezkusit.

Hladil, hladil, až ho vyhladil

Hlazení bříška krouživými pohyby stimuluje stahy dělohy a asi taky dává miminku naději, že se po narození podobného hlazení dočká přímo. Něco do sebe to asi taky má, protože při hospitalizaci kvůli hrozbě předčasného porodu nás sestřičky před hlazením výslovně varovali a pravidelně kontrolovaly, jestli máme ruce na dece a neděláme s nimi nějaké lumpárny. Takže hladit a hladit. Stejně, co s rukama, když už si ani nezavážete tkaničky u bot…

Pohyb. Taky není co zkazit. Porod je sportovní výkon, stejně jako následná péče o kojence. A platí známé – těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Takže valením, hekáním vpřed! To by bylo, aby ta gravitace taky trochu nepomohla. Jen pozor na úrazy. Pohyb přizpůsobit terénu a schopnostem. Chcete rodit v porodnici a ne na úrazovce.

Zkuste se s prckem domluvit. Porod spouští miminko. Tak zkoušejte, co přesvědčí to vaše. Některé potřebuje trošku přemluvit. Ukažte mu tatínka, postýlku, hračky, kočárek… Ať se začne těšit. Na některé může zabrat vyhrožování. Jestli nevylezeš, přijde doktor XY, dám si pořádně pálivej biftek, budu celý odpoledne koukat na nějakou telenovelu… Prostě zkoušejte, co platí na to vaše. Tohle budete mimochodem dělat dalších pár let…

Hlavně s klidem. Všechno má prostě svůj čas. Zní to jako klišé, ale věřte svému dítěti a sobě, že to přijde. Ať samo nebo s pomocí. Všechno se děje z nějakého důvodu. Každý z nás z toho břicha vylezl, tak proč ne vaše dítě. A čekání si zkraťte spánkem, po tom se vám bude později stýskat. Vím, že to říkaj všichni, ale je to sakra pravda. Moje kruhy pod očima mluví jasně.

Navíc si teď můžete užívat všechno to, co vám celé těhotenství zakazovali. Všechno, co jste si přečetly, nebo slyšely, že se v těhotenství nesmí, protože to může vyvolat předčasný porod. Tak tohle všechno už teď můžete!!! S rozumem samozřejmě.

Takže si dejte teplou vanu, sklenku červeného do ruky (jen to nepřepalte pro případ, že se budete muset sama odvézt do porodnice), dopřejte si čaje nebo bylinky, na jaké máte zrovna chuť a když se vám zachce, klidně umyjte všechna okna. A pokud meteorologové nepředpovídají žádnou bouřku, zkuste vygooglit, jestli se někde nechystá nějaký pořádný ohňostroj a vyražte tam…

A trochu vážně – uvažte, co všechno musí zvládnout nedonošené děti. To vaše si tohle všechno ušetřilo a bude na svět skvěle připravené. Navíc se mu u vás očividně líbí! To už se v pubertě nebude opakovat!

Takže prostě klid a porodům zdar. Ono to přijde.

Vaše Alča